2003 / II

předcházející události
2.4. najíždíme na Jižní panoramatickou silnici.
4.4. celý den nám stanem cloumá "vánek" od moře, prudký déšť střídá mrholení, zkrátka děs. Kola máme opřená o betonový gril a přikrytá igelitem. Naštěstí ležíme u tekoucí vody a WC, tábořiště je přímo uprostřed vísky Waikawa - neplatí se nic. Večer se vítr utišil.
5.4. skvělý den - nefouká, neprší. V Curio Bay se procházíme lesem - zkamenělým, popadaným, 180mil. let starým, suchou nohou se dá projít jen při odlivu.
Po neasfaltove silnici, tzv. "gravel road" - no my ji říkáme sračková, se dostáváme na nejjižnější bod Jižního ostrova - Slope Point. Jsme vysoko nad buracejícími vlnami Tichého oceánu. Na Slope Point se schází 500m přes pastvinu s ovcemi, což je také důvod proč jsou naše kola pěkně zakakaná od jejich bobků.
Večer končíme v Invercargillu - největším městě tady na jihu.



Slope point - nejjižnější bod Jižního ostrova
6.4. leje a leje - blíží se zima. Stan máme postavený ve stáji, takže jsme alespoň v suchu, ale ven se nám nechce.
7.-8.4. po Jižní panoramatické silnici jedeme 195km do turistického střediska Te Anau na břehu jezera Te Anau. Je to tu jako ve švýcarských Alpách.
9.-11.4. počasí je takové mrholivé, ale čtvrtek a pátek je slunečný, modré nebe, nefouká, paráda. Hory se tu jmenují Jižní Alpy - spousta jezer, vrcholky 1800-2100, západněji jsou i třítisícovky. Vrcholky pokryté sněhem se nádherně odrážejí v jezerech.
Lucka oslavuje narozeniny na údajně nejvvyšší silnici na Novém Zélandě, sedlo je 1076m, cestou nahoru stoupáme na 11ti km o 700m výš a dolů to je pak 40km k dalšímu jezeru u města Wanaka.
13.4. přejíždíme na západní pobřeží Jižního ostrova, údajně nejkrásnější část Nového Zélandu.
14.-18.4. jedeme podél západního pobřeží na sever. Novozélandské Jižní Alpy nám připomínají Alpy evropské, akorát vlevo máme moře a občas projíždíme deštným pralesem. Podnikáme půlhodinovou procházku na jeden z ledovců, při nocování pozorujeme skotačící delfíny (par metrů od břehu).
Cesta po západním pobřeží vede většinou po rovině, ale je tu i pár velkých výjezdů a sjezdů. Okolní kopce se tyčí do výšky i přes 3000 metrů.

Občas se jede (ale i koupe a spí) u nádherných jezer. Před útesy, které se tváří jako na sebe naskládané palačinky (také se jim tak říká), musíme několik set metrů kola tlačit - je slušná větrná bouře: moře se tváří zle, je stříbrné, celé zpěněné, obrovské vlny. Později se z novin dovídáme, že rychlost větru ten den dosahuje až 160km/h a vlny na moři až 12timetrové.
V závěru cesty podél moře navštěvujeme tulení kolonii. Asi 80-100 tuleňů se povaluje na útesech pod námi. Kolem burácí oceán - není divu, jsme na proslulé Řvoucí čtyřicáté (rovnoběžce).

Bacha, koleje
19.-21.4. ze západu přejíždíme zpět na východní pobřeží. Na vlastní kůži zkoušíme horké prameny (po 90km téměř pořád do kopce to je velmi příjemná večerní koupel). Druhý den ráno - na Velikonoční neděli - pociťují naše nohy, jak se stoupá do Lewisova průsmyku. Není to zase až tak náročné, na úvodních šesti km nastoupáme zbylých 300 výškových metrů.
Ze sedla 912 metrů nad mořem je to na východní pobřeží téměř 200km, většinou po proudu řek. Cesta ale nevede údolími, ale spíš po úbočích okolních svahů, takže je to samé nahoru a dolů. Nakonec se na závěr Velikonoc dostáváme do města Kaikoura, slavného to turistického letoviska a to především vyhlídkovými plavbami za velrybami.
Pozn. zhruba před rokem mě o Velikonocích zajímalo, kde asi dostane Lucka na zadek příště. Takže vězte, že dostala pumpičkou blízko městečka Waiau.
A ještě odpověď na jeden dotaz ze vzkazu: ponorkou netrpíme, naopak jsme moc rádi, že jsme dva. Ani jeden z nás by sám nejel (a to ani na kratší cestu). Někdy si samozřejmě "ujasňujeme" názory, ale to asi k soužití dvou lidí patři.
23.4. z Kaikoury vyrážíme směr sever, jedeme podél skalnatého pobřeží se spoustou tuleňů - mají tu nádherný život, válejí se na kamenech, občas si zaplavou, nic je neruší, protože tu turisté nezastavují (nejsou tu na to poutače ani parkoviště). Nás kolařů se chvilku bojí, ale po pár vteřinách si zas líně lehnou a dávají najevo svůj nezájem.
24.4. Lucka hned na čtvrtém km už potřetí píchla... Rubena je totálně prodřená, vydržela 13 tisíc km a nějaké drobné - slušný výkon.
26.4. před opuštěním jižního ostrova si ještě děláme zajížďku na severní pobřeží, jedeme po klikaté panoramatické silnici nesoucí jméno královny Charlotty. Zálivy, či fjordy, tu vypadají jako český Orlík (tak jak nám je předem popsal kamarád Michal, co tady famaří).
27.4. krutý termín nalodění na trajekt 5:00 stíháme. 5:30-8:30 plujeme z přístavu Picton do hlavního města Nového Zélandu Wellingtonu. Až na ty delfíny skotačící kolem lodi je to opravdu jak na Orlíku, v Cookově úžině to ale houpe jako na opravdovém moři, Lucce je špatně, ale neblinká.
27.-28.4. prohlížíme si Wellington, např. národní muzeum Té Papa, botanickou zahradu, nábřežní promenády, parlament...
Večer poskytujeme telefonické rozhovory Českému Rozhlasu - takže v neděli po deváté ráno nás uslyšíte - bude to rok od startu...
  Něco z Nového Zélandu:
  directory   InfoCentrum   Nový Zéland   virtual   Wellington   South Island   Nový Zéland
29.4. z Wellingtonu jedeme vesměs do kopce, na 555m přejíždíme sedlo Rimutaka v pohoří Tararua (trochu nám to tu připomíná Krkonoše). V sedle je bufet a před nim zaparkované auto - má SPZ: LM3568 (no a my jedeme 356+8. den - je to nějaké znamení, či co?). Michal zakončuje den defektem zadního kola (je to 51.defekt od Prahy...).
30.4. celý den (vlastně i včera) jedeme stále proti severáku - a prý tu většinou duje vítr z jihu :-( - a ještě ke všemu mrholí.

gratulujeme
cyklocestovatelům LUCII A MICHALOVI
k 1. výročí cesty
S COLAFITEM
NA KOLE VŠEMI KONTINENTY
Kalimero
1.5. tak začínáme druhý rok cesty. Něco pro statistiky - za první rok cesty: najeto 25.293km, NZ je naší 13.zemí, jsme na třetím kontinentě, máme za sebou 51 píchlých kol (raději nevíme, kdo kolik). Den končíme studenou sprchou v malebném údolíčku, pod námi říčka, nad námi skály a les plný posumů, kteří nás v noci straší (lítají kolem stanu jako zběsilí a z předsíňky nám vytahují odpadky).
 25.293km * 2 / 51def = 992km / def
Opět se potvrzuje, že jeden defekt průměrně připadne na 1000km na jeden bicykl.
Kalimero
2.-.4.5. dostáváme se k sopkám, v okolí jezera Taupo (největší na NZ) jich je plno.
5.5. od rána hnusně mrholí, je mlha. Historie se opakuje, minuly rok nám také 5.5. lilo ve Spreewaldu. Hmm, 5.května asi na celém světe vždy leje... nicméně neleníme a nyní vám nabízíme část dnešní činnosti - tedy doplněnou statistiku.
Takže za ten celý rok se ještě událo toto: Lucka jede nyní na 4.levé a 4.pravé šlapce, Michal jede na 2.pravé a 3.levé šlapce, máme nasazeny 5.řetězy, praskl nám jen jeden drát (špice, chcete-li) - samozřejmě že Lucce (v Číně).
Oba máme původní zadní nosiče a druhé (to kvůli srážce s blbcem v Rusku) přední nosiče Sport Arsenál. V Perthu jsme měnili osazení (kromě nábojů). Ráfky Remerx Panther máme též původní, Michalův přední ráfek stejné značky je ale vyměněný - v Gobi ho trochu promáčkl, takže mu Jano ze slovenské expedice Hedvábná stezka poskytl v Pekingu svůj (najeto má tedy zhruba stejně).
Od hranic v Petrovicích jsme spotřebovali 11 plášťů Rubena (plus 4 pláště hrubé jsme měli jen v Grónsku). Duše nepočítáme. Zajímavost - při výměně jednoho pláště za mongolsko-čínskou hranicí jsme starý plášť darovali jednomu Číňanovi - netuše jací jsou někteří pěkný prevíti - a on ho obratem ruky přímo před námi prodal kolegovi...
Nyní používáme 7.zubní pastu, za rok jsme snědli (mimo jiné :-))) ) každý jeden hovězí steak a 7krát jsme měli pizzu. České knedlíky byly dvakrát (v Číně a v Melbourne). Ač nepivaři, ochutnali jsme pivo dánské, ruské, čínské, japonské, tasmánské a novozélandské.
Z 365 dnů jsme 81 dnů vůbec (ale opravdu vůbec) neseděli na kole - nejkratší etapa měřila celý 1km (od ubytovny k lodi v Mehamnu v Norsku) a nejdelší 191km v Západní Austrálii.
A ještě jedna poznámka k 1.květnu - dle české tradice Michal Lucku pod rozkvetlým stromem nepolíbil, protože tady na jižní polokouli je podzim v plném proudu a stromy jsou krásně zbarvené a pomalu opadávají.
6.5. míříme do další vulkanické oblasti Rotorua. Opět se potvrzuje – už ani nevíme pokolikáté – že Nový Zéland je taková turistická nafouknutá bublina: nejjedinečnější, nejskvělejší, nejpůsobivější, nejúžasnější a kdovícoještě vodopády Huka jsou nic moc, takové spíš peřeje, které jsou u nás třeba na Teplé či Studené Vltavě, je-li zrovna hodně vody.
Pak se procházíme nedalekými Měsíčními krátery – ty jsou tedy o poznaní úžasnější, taková pravěká atmosféra, všude se vše vaří, bublá bahýnko, syčí pára, kouř valící se mezi kapraďorosty – chybí tu jen ti pravěcí veleještěři (mj. Měsíční krátery jsou zdarma – snad jediná vulkanická a termální atrakce dostupná bez peněz, jinak se všude za procházku mezi gejzíry, bahýnky a sopouchy musí platit – zlatý Island!).
7.5. těšíme se na gejzír jménem Lady Knox, který prý tryská každý den v 10:15. Lámeme si hlavu, proč tak přesně – třeba islandský Strokkur při našich dvou návštěvách tryskal pokaždé v jiných intervalech. Kdo se chystá Nový Zéland navštívit, přeskočte následující kurzívu – neradi vám nyní zkazíme neskutečný, jedinečný zážitek.
Přijde chlapík, řekne něco o historii gejzíru a přitom drží v ruce papírový pytlík. Vysvětluje, že v něm má asi 1,5kg nasekaného mýdla. A my už tušíme, která bije. Obsah sáčku putuje do otvoru gejzíru a po pár chvilkách – v 10:16 – se začne z díry valit pěna a za několik okamžiků gejzír tryská! Za pár minut jsme u gejzíru sami, ostatní si to jen párkrát vyfotili a hned šup za dalšími atrakcemi. My tam zůstáváme ještě dlouho, nějak se nemůžeme vzpamatovat.
Po půl hodině “mýdlový” gejzír stále tryská a my se stále nemůžeme zbavit dojmu, že tady tedy skutečné člověk zvítězil nad přírodou na celé čáře. Jak ekologické to je, sypete-li dennodenně do Země kila mýdla, nám nikdo nebyl schopen říci. Vlastně oni nechápali, že otázku myslíme vážně.

Gejzír Lady Knox se nachází v geotermální oblasti Wai-o-tapu, asi 30km od města Rotorua – to je takové turistické centrum Severního ostrova, protipól Queenstownu na Jižním. Přímo ve městě je také spousta lokalit s geotermálními úkazy.
8.5. v Rotorue navštěvujeme vesničku Whakarewarewa – takovou vlastně čtvrt, kde žijí původní obyvatelé Maoři, kteří tu již staletí využívají horké prameny k vaření, praní, koupání a při výrobe různých nástrojů a i oblečení. Nechodí sem tolik turistů, cestovní kanceláře jezdí jinam, protože tady to není záležitost na několik minut.
Byli jsme tu celý den a máme pocit, že to bylo málo. Vesnicí nás provádí stará Maorka Chris a mj. se třeba dovídáme – “v téhle vařící tůni jsme vařili jídlo, no zlatá mikrovlnka, tu bych za nic na světe nevyměnila, no a tady v páře vaříme dnes už jen pro naši restauraci”.



Michal s obyvateli maorské vesnice Whakarewarewa
9.5. v poledne stavíme v Te Puke v internetcafe, tady na NZ je internet v zásadě dost drahý, nikde není zadarmo (jako třeba v Jižní Austrálii), dost drahý = 2-2,50 dolaru za 10-15 minut. Ve velkých městech jako třeba Wellington je hodinka za 4, no a později v Aucklandu i za 2 dolary a to se již dá překousnout. Večer ale zjišťujeme, že jsme u počítače zapomněli nás deník, který jsme začali psát v Perthu a zbývaly dvě volné stránky. Veškeré zážitky, statistika, vše je fuč.
10.5. rozhodujeme se jet 30km zpět. Deník je deník. Snad tam bude. Strašně leje a tak jede jen Michal – stopem. Sláva – deník má u sebe majitel obchodu.
12.5. jsme na poloostrově Coromandel, místní Hot Water Beach, tedy “pláž s horkou vodou”, je radno navštívit při odlivu, jen tak totiž můžete zažit něco zcela jedinečného (a neplatí se sem vstup!). Je tu normální písečná pláž, normální (studené) moře – ale v jednom místě vytéká přímo z písku několik horkých pramenů, několik cm pod povrchem je horký i písek. Takže si muže člověk vykopat svůj vlastní horký bazének (nezapomeňte lopatu, vjezd bagrům je na pláž zakázán).
13.5. dojíždíme do největšího, milionového města na NZ do Aucklandu. Cílem je obchod s koly, kde pracuje Čech Jirka. Auckland je takový moc veliký, moc aut, moc mrakodrapů, žije tu kolem milionu lidi všech barev pleti.
14.5. Jirka si bere do parády – tedy do montážního stojanu – naše milé Authory. Celý den rozebírá, prohlíží, čistí, promazává… Odpoledne jsou obě kolečka jako nová.
Teď nás napadá, že se v našich vzkazech objevil dotaz na typ plášťů, které používáme, takže jedeme na Rubena Walrus – tedy “mrož”, jsou hladké a úzké, tedy vhodné na asfalt.
15.5. AUSTRÁLIE   pokračuje
přelétáváme celkem bez problémů Tasmánské moře a po třech a půl hodinách přistáváme na naší “základně” v Melbourne. Nejprve při pasové kontrole nemůžou najít naše australská víza v počítači, nakonec nás pouští – pustili nás na ně již jednou, takže jim bylo asi hloupé nás teď nevpustit. Při dezinfekční a celní kontrole nám prohlížejí hlavně pláště, které ale máme perfektně vydrhnuté, to se jim líbí.
Pak jen tak namátkou vyndává úředník jednu brašnu a dívá se dovnitř – nic jiného než dva slzné plyny v ní nejsou. Víme, že je tak trochu pašujeme, protože se do Austrálie vozit nesmí. Trochu lžeme – říkáme, že to je jen na odhánění zlých psů. Spreje mizí v kanceláři, kde je musí prohlédnout… No jak je asi mohli prohlédnout, že?! Uhádli jste. Říkají nám, že spreje nám nevrátí. Uslzená úřednice nám vysvětluje, že to musí být pro chudinky psy moc kruté, že to jistě škodí jejich očím. Dobře jí tak! Další úředník říká, že v Austrálii jsou jen psi hodní a že je tu mají rádi.
Lucka chce připomenout nedávnou příhodu, kdy pitbul sežral půl hlavy nějakému dítěti, ale nakonec jsme si to rozmysleli a raději mlčeli – s ochránci zvířat není radno si zahrávat, tím spíše, mají-li na sobě uniformu. Vezli jsme totiž ještě maorský suvenýr ze dřeva – a dovoz takového materiálu je tady snad na trest smrti. Přišli jsme tak o jedinou naši “zbraň”, tady v Austrálii bychom spreje asi třeba ani nepoužili, je tu celkem bezpečno, ale v Jižní Americe by se nám zase třeba hodily. Člověk má takový mírný pocit jistoty, že by v případě nějakého konfliktu měl alespoň něco v ruce. No pojedeme tedy bez plynu a v Ekvadoru si koupíme raději přímo pistoli nebo třeba tank.
16.5. tady v Melbourne je ošklivo, prší a prší, ráno je mlha. Zkrátka podzim v plném proudu.
20.5. na melbournském výstavišti je tento týden „mezinárodní strojírenský veletrh“, pozvání na bechera přijímáme moc rádi – kromě českých bylinek jsou tu i báječní lidé. Jediný stánek, který nelze přehlédnout, protože nad ním visí dvě velké nádherné červenomodrobílé vlajky. Na stánku je poněkud matoucí název „Czechia“, ale prý je to oficiálně schválené vládou a jazykovým ustavem.
Napadá nás, že ve světě máme (jako Češi) stále problém s pojmem „Czech Republic“, který ještě nevešel většině lidem pod kůži, ještě tak "Czechoslovakia" lidem něco říká. A teď ještě musíme začít učit svět říkat „Czechia“. Lidé v cizině mají guláš v zeměpise, takže Czechia, Czechnia či Chechnia – všechno jedno. Tohle se našim politikům opravdu moc nepovedlo.



Melbourne
30.5. z Melbourne vyrážíme po týdenní nemoci - chrapot, rýma, kašel - ale SARS to asi nebyl, neměli jsme horečky.
1.6. přijíždíme do Tidal River v Národním parku Wilsons Promontory - je tu nejjižnější bod australské pevniny. Zbývá nám k němu dvacet km, ale nemůžeme jet na kole - smí se jen pěšky. Jinak by nám hrozila pokuta 100 dolarů za osobu minimálně.
2.-4.6. podnikáme tedy třídenní pěší túru kolem téměř celého národního parku - nejjižnější bod dobýváme 2.6. v 15:35. Jmenuje se South Point a leží na 38 stupni, 8 minutách a nějakých drobných vteřinách.



Nejjižnější bod australské pevniny - South Point
Celá tůra měřila 70km, s batohem na zádech, fungovaly úplně jiné svaly - moc nás bolí všechno - bolest byla ale kompenzovaná nádhernou přírodou. Deštné pralesy, eukalyptové lesy, pláže s bílým pískem, skalnaté pobřeží, občas nějaký ten klokan, spousta papoušků (třeba černý kakadu)...
5.6. z národního parku pokračujeme směr sever - Canberra. celý den jedeme proti větru, odpoledne toho máme po 60km dost. V noci létají kolem stanu odpadky z popelnic a pak i ty popelnice, stan nám ale neulítl.
7.6. vichřice fouká většinou z boku či do zad, takže večer končíme v Bairnsdale se 142km.
8.6. kolem jezer (vlastně to jsou laguny) podél jihovýchodního pobřeží hodně zvlněnou krajinou většinou eukalyptovými lesy. Opouštíme hlavní silnici a míříme přímo na sever do australských Alp.
9.6. stoupáme...(občas i mírně klesáme)
10.6. stoupáme...asflat skončil, projíždíme podél NP Sněžné hory, nejvyššího bodu 900m dosahujeme přímo nad Sněžnou řekou, sjíždíme do jejího údolí (cca 250m) a 30km jedeme proti proudu. V noci mrzne. Lesy kolem jsou totálně spálené - výsledek nedávných (lednových) ničivých požáru.
11.6. přehupujeme se přes sedlo 1300m (stoupání bylo skoro 20km), již po asflatu sjíždíme k jezeru Jindabyne u městečka Jindabyne (1000m n.m.) - takové australské zimní středisko, ale sníh tu mívají jen zřídka, za tím se vyjíždí výš do Sněžných hor, jejich hřebeny jsou už pod sněhem.
12.6. do Canberry zbývá 120 km, jsme v Cooma (ne v koma...).
15.6. vyjíždíme z Canberry, krásného hlavního města, Australané si to tu postavili moc hezky. Po 90km Lucce praská rám, je to již podruhé (poprvé - to jsme nechtěli zakřiknout - rupnul na Novém Zélandu, ale naštěstí kousek od firmy, kde nám ten náš hliník svařili), no a ten svár vydržel něco přes 2000km a dneska rupnul, přesně v tom samém místě, naštěstí jen z jedné strany (?!).
Michal to spojil takovýma těma pojítkama z umělé hmoty a jedeme dál, pomaličku, polehoučku, Lucka nesmí šlapat ze sedla - vše ale drží, tak snad dojedeme do Sydney v pohodě.
16.6. včera na prasklém rámu asi 25km, dnes dalších 175 a stále to drží spojené umělými svorkami (jsou tři) - uvidíme jestli nám to tu někdo svaří podruhé. Malém bychom ani nenapsali, že jsme tady v Sydney na slavné Bondi Beach ukončili náš přejezd Austrálie od Indického oceánu k Tichému. Nyní nás - po pár dnech zařizování, psaní, praní a odpočívání - čeká jen pár set km do Brisbane po východním pobřeží s návštěvou nejvýchodnějšího bodu australské pevniny, který je při cestě (Cape Byron).



Sydney
23.6. povedlo se zajistit opravu kola, takže pojedeme dál, hurá!!!
24.6. poskytujeme rozhovor studentskému měsíčníku Slovak-Czech Herald, který zde v Sydney vydává agentura G8M8 a česko-slovenským studentům je k dispozici zdarma.
26.6. v australské SBS poskytuje rozhovor redaktorce českého vysíláni. Radio vysílá on-line (www.sbs.com.au) a rozhovor bude vysílán v neděli v rámci hodinového českého vysíláni od 13:00 do 14:00 českého času (rozhovor bude pak ještě až do čtvrtka v archivu rádia na www).
V Sydney je hodně deštivo, včera jsme při cestě do centra píchli (61.defekt) a - bez pumpičky a náhradní duše či lepení - museli jít domů pěšky v průtrži mračen. Dnes je to lepší, prší jen občas a jen lehce.
Odpověď na dva vzkazy:
1) na túry si batohy vezeme v brašnách - jsou to takové skladné, lehké batohy od pana Dernera z Hradce Králové.
2) rám nám Author nepošle, neboť jsme od něj dostali ještě dvě náhradní kola právě pro tyto situace či bychom je využili v případě krádeže.
následující události