Cesta všemi kontinenty

2002 / IV

	předcházející události
3.10.	v největším mongolském deníku Unuudur (Dnes) vychází velký článek o naší cestě, je na str. 20. Dnes mají poprvé noviny 24 stran, dosud měly jen osm.
4.10.	za šíleného vichru (do zad) vyrážíme směr východ z Ulaanbaataru. Jedeme nejdříve po asfaltce, jenže za městem začíná sněžit, silnice je pokrytá souvislou vrstvou ledu. Jedeme v krajnici, v písku - ten je také zmrzlý, takže to jede jako po tvrdém asfaltu. Nocujeme na statku za větším městečkem Nalajch. Mají tu teplo, jó, koňské a kravské koblihy hoří bezvadně. Konverzujeme ruskoanglickomongolsky. Spíme v povlečené posteli.
5.10.	je zase pod nulou, ale vyrážíme, protože je modré nebe. Od Nalajchu zní instrukce stručně: držte se kolejí. Když jsme železnici v kopcích našli, vydali jsme se tedy podel ní. Silnice tu není, jen vyjeté koleje, které se občas ztrácejí pod sněhem, takže se po kolena brodíme. Většinou ale jedeme v sedle. Povrch cesty je kamenitopísčitý s občasnou roletou (tj. příčné rýhy asi 5-10cm hluboké, způsobující nepříjemné natřásání a občasné vypadnutí dvoulitrové láhve vody). Výškový rekord 1700mnm.
6.-8.10.	počasí je nadále takové: v noci mrzne, ráno nejdříve musíme rozehřát vařič, přes den je jakžtakž, modré nebe, ale kosa. Vítr fouká - naštěstí pořád do zad. Kolem cestynecesty krouží či sedí orli, v písku je spousta tunelů od myší, které svým neustalým pískáním zpočátku způsobují nejedno zastavení a kontrolu technického stavu našich kol... Stále jedeme v nadmořské výšce cca 1300mnm. Kolem step, stáda koní, krav, velbloudů, koz a ovcí - všech pěti mongolských domestikovaných zvířat. Jurt je míň než na severu, u trati jsou občas domečky (5-6) železničárů - tam vždy čerpáme vodu. Obchody nejsou.
9.10.	pět km po probuzení stavíme u školy ve vesnici Dalanžargalan. Sesypávají se na nás děti a přichází učitelka angličtinářka-ruštinářka. Mluvíme rusky a celý den jsme jejími hosty. Bydlí ve zděném domečku bez koupelny (jen s lavorem) a s kadibudkou. Voda není zavedena (snad nikde na vesnici) a dováží se z "obecní" studny v kádi.
10.10.	vyrážíme, ale ještě v Dalanžargalanu dvakrát měníme duši (každý přední). Defektů již máme tedy 10. Jedenáctý přichází po asi 50km, to již zuří písecná bouře, fičí nám do zad a po písečných pláních doslova letíme (jen ta roleta nás přibrzďuje). (Technická odbočka: lepení duše - zazáplatované ráno došly - v písečné bouři je fakt něco, nikde žádné závětří, na lepidlo se sype písek...ale drží). Defekt v poušti Gobi
11.10.	nefouká. Jedeme pod modrou oblohou, par úseků tlačíme, vždy tak 10-20 metrů, jinak se dá jet. Kolem stále stejná pláň, stáda, písek, kamení, koleje, dráty, suchá tráva, bodlinky (dnes snad žádný defekt!!!). Odpoledne tankujeme vodu u ajznboňáků a dozvídáme se, že do Sajnšandu je 30km. Zvedá se opět šílený vichr - do zad. Těsně vedle trati je pěšina bez rolety, takže těch asi 30km přelétáváme za 90 minut a již za šera přijíždíme do města. Místní dívka s námi obchází ubytovny, ve druhé jsme uspěli - po týdnu jsme se umyli. Teče jen studená, ale v konvi si hřejeme teplou. Jaká nádhera. Špína z nás teče černohnědopísková. Písek je všude. Bylo to sem cca 470km.
12.10.	jsme hosty pana Bacúra, je to guvernér místní provincie, tzv. ajmagu. Mluví slovensky. Na hranici s Čínou by to mělo být 260km. Mapa a představy místních se dost liší, nám zamrzly oba computery, takže denní vzdálenosti jen odhadujeme.
13.10.	řidič pana Bacúra nám dělá předvoj a navádí nás tak na tu správnou písečnou kolej směr Čína. Večer nám totálně zamrzl (no prostě se po...) vařič, jíme tedy instantní polévku zalitou ledovou vodou a chleba.
14.10.	ve větší vesnici Urugun vyhlašuje Lucka soutěž - odznak za vodu - a děti běhají a nosí nám naše lahve a bidony plné. Celkem "tankujeme" 10.5 litrů a vyrážíme dál. Stále kolem vše stejné - písek, trochu trávy, dobytek, velbloudi, kopečky. Večeříme chleba s nakrouhanou kostkou bujónu, jak odporné... ještěže jsme to mohli zapít ledovou vodou.
15.10.	a je to tu. Po úvodních 12km v sedle musíme následujících 18km tlačit a tlačit. Je to hrozná dřina - písek je strašný, naložené kolo se boří, nejede to ani z kopce, do kopce to je boj o každý decimetr, ty obzvláště prudké tlačíme vždy jedno kolo oba. Podle GPS a všech map mělo být město Erdene, ale kde nic tu nic. Jen ten písek. Jídlo na dva dny jsme si holt nekoupili. Nějak bylo, nějak bude. Máme ještě cukr, sušené mléko, čaj, kafe a 3 kostky bujónu. Večer přicházíme k železniční zastávce, jsou tu tři domečky a v jednom je obchůdek!!! Kupujeme poslední pytlík tvrdých rohlíčků (říkají tomu borcog). Uložili nás do prázdného bytu, 1+1 bez příslušenství. Přišli se na nás postupně všichni podívat, také nám přišli zatopit a dali nám spirálku a bandasku na vodu. Máme konečně teplé jídlo. Bujón a čaj.
16.10.	dnes to je lepší, plazíme se pěšky jen kratičké úseky asi 10-50 metrů. Jsou docela kopce, železniční trať se pěkně kroutí, my ale jedeme přímo na Čínu. Orientujeme se podle drátů, leteckého koridoru a GPS. Jsme stále ve výšce 1000-1100m. Nocujeme opět u železničářů, tentokrát nás zvou manželé k sobě do domku. Spíme všichni v jedné místnosti na matracích na zemi. Je tu teplo, večeříme mongolskou národní kuchyni, čujvan, nudle s brambory a masem. Je to kůň. Tedy byl.
17.10.	budíček je stylový pro Gobi tohoto ročního období. Paní nás budí slovy "Snjeg idjot!" Letíme k oknu a fakt sněží. No nic. Vyrážíme dál, dopoledne již nesněží, jen mrzne. Posledních 45km po Mongolsku a jsme v hraničním městě Zamyn-Uud. 705km od Ulaanbaataru a 1068km od rusko-mongolské hranice. Utrácíme poslední tugriky za české sušenky, které nás provázely celým Mongolskem.
18.10.	ráno domlouváme s čínským řidičem mikrobusu převoz přes hranici, na kole to nejde. Nakládá nás, dvě kola jsou v nákladovém prostoru a na sedadlech pro 5 nás jede 12. Na hranici vše probíhá hladce a najednou (za dvě a půl hodiny) jsme v další zemi.
	Čína
	Vykládáme kola v čínském hraničním městě Eren, za velkého zájmu místních lepíme poslední mongolský defekt (č.19), měníme u vekslaček peníze a úspěšně nacházíme internet cafe. Máme za sebou první úspěšný oběd hůlkama - najedli jsme se za pouhých 45 minut a nic nezbylo (Lucka vyměkla při polívce a jedla ji po našem). Teď nás čeká asi 700km do Pekingu a prý je to celé po asfaltu!
19.10.	náhodou se dozvídáme, že nocujeme i se snídaní, takže jdeme do hotelové restaurace na snídani, je v takovém čínském duchu, tzn. že si toho moc neobjednáváme, protože nevíme, jak to chodí – není to totiž švédský stůl – ale natankovali jsme celkem slušnou porci energie. Přicházíme do pokoje a Lucka téměř okamžitě nadává Michalovi, že je nenažranec a proč ten kus chleba snědl. V pytlíku připravený chléb na cestu je totiž velmi, ale opravdu velmi ohlodán. Michal se brání, že nic nesnědl. Všímáme si vynesených odpadkových košů a Michal s chlebem jdou hned za uklízečkou. Ukazuje zbytek chleba a uklízečka kývá hlavou a hrdě se pantomimickočínsky přiznává, že to ona. Michal na ní mluví česky, protože je to jedno, jde ještě do recepce, ale tam také nikdo jinak než čínsky nemluví. Vrací se sám bez chleba (ten nechal uklízečce, protože byl navíc trošku plesnivý, čehož jsme si zprvu nevšimli). Jenže v pokoji čekající Lucka ho vítá slovy: ”Zmizelo i jedno jablko, mandarinka a jedna nudlová polívka!” Michal tedy dotáhl pokojskou a ona se opět přiznává! No, co člověk nadělá, když nikde nikdo neumí jinak než čínsky. V případě krádeže či jiných potíží v cizí zemi se můze český občan obrátit na naši ambasádu. Nevíme, jak bychom vysvětlili, že voláme kvůli ovoci, polívce a kusu chleba... Po tomto pěkném začátku kvapem opouštíme hotel, chceme již šlapat do pedalů. Vyjíždíme z města, je krásné počasí, jedeme opět přímo rovně kolem kolejí. Je tu ale krásná asfaltka. Kousek za městem nás potkává první čínský defekt – zas nějaký trn. Tachometr již funguje – celou noc se vyhříval na topení a dostal fungl novou baterku. Cesta je poměrně rovná, vítr fičí z boku, ale trochu i do zad, tak to pěkně odsejpá. K večeru je šílená kosa, kousek od silnice je nádražíčko. Ajznboňáci nás zvou ke kamnům a satelitní televizi – při té frekvenci vlaků je to pro ně jediná zábava (ještě chovají holuby a další malinké ptáčky). Pijeme horký čaj. Spíme sami v místnosti s kamínky na uhlí, venku je vichr a mrzne.
20.10.	abychom prý lépe šlapali, zvou nás na oběd. Jíme prvně čínské knedlíky s nějakou čínou, suverénně hůlkama. Opět je šílená kosa, vítr duje zas trochu šikmo, ale spíš do zad. Je to tak silný větřík, že 50km do městečka Saihan uháníme rychlostním průměrem přes 20km/h. Takhle rychle jsme naposledy jeli někde ve stepi před Novosibirskem. Zase jsme zmrzlí, takže se pokoušíme najít hotel. To se nám na první pokus daří. Ovšem nikdo nemluví jinak než čínsky, asi pět minut se z nich snažíme dostat cenu – anglicky (znalost tohto jazyka je vám v Číně dost na nic), pantomimou, kreslením obrázků, ukazováním peněz. Pak jim zapaluje a odvádí nás na záchod... Ale co, máme teplý pokojíček, kola na chodbě, je tu v Číně neodmyslitelná termoska s horkou vodou na čaj. Máme hlad, jdeme do města koupit nějaké ovoce a další jídlo. Když se vracíme, čeká nás překvapení. Na dveře ťuká běloch! A mluví krásnou irskou angličtinou! Že tu jsou na práci a zvou nás do restaurace na pivko a na večeři. Rádi přijímáme, pokecáme. Ian a Bob mají ještě Číňana Zu (skvěle anglicky mluvícího!), takže získáváme další důležité informace, např. nám píše na papír takový čínsko-anglický slovník. Jsme pro ně prý zpestřením jejich nudné služební cesty (montují tu nějaké radary). Dávají nám ještě 5 litrů balené vody, dvě tašky ovoce, objednávají nám snídani a zvou nás na večeři do Hiltonu v Pekingu.
21.10.	celý den zase mrzneme, tedy zas spíš jen koncovky našich těl – prsty u rukou i nohou, nos. Na rukách máme kromě moirových pletených rukavic, cyklistické bez prstů a navrch ještě moirové ponožky. Pod přilbou moirového kulicha. Jsme vděční i za mírnější stoupání, člověk se přeci jen zahřeje alespoň trošičku. Krajina je tu stejná jako v Mongolsku – jmenuje se to tu Vnitřní Mongolsko a je autonomní oblast. Nocujeme kousek od silnice ve stanu. Navlékáme na sebe téměř vše, co máme. Kupodivu se nemyjeme, ač máme dost vody (jen rychle ruce a ksichtík). Spíme i v atexových šusťákách a plně využíváme výhodu, kterou mají naše hannahovské spacáky – spojujeme je zipem v jeden a je nám tepleji. Tepleji – rozuměj, nemáme rampouchy u nosu. Ale to nádherné nebe poseté hvězdami, měsíc zářící – na vše si lze skoro sáhnout.
22.10.	venku máme vše zmrzlé. Ráno, když chce Michal otevřít stan, musí vchodovou část nalámat, aby šla odklopit a my mohli do toho mrazu. Ze stanu máme slušné iglú. Protože je den krátký, vstáváme totiž v 6:30, dříve než se zpoza kopce vyloupne sluníčko. Večer nocujeme v nějakém městečku, chtěli jsme dojet do Houči, ale nešlo to. Již za tmy projíždíme nějaké fabriky, šíleně čoudí, kouř se valí přes silnici, nemůžeme dýchat, máme toho plné nosy i ústa. Ptáme se na ubytovnu přímo v ubytovně. Oni si nemohou ani to blbý slovo Hotel napsat latinkou. Pokoj za 20 juanu (asi 2,5 dolaru) je bez vody, jen s manželskou postelí ode zdi ke zdi. Záchod? Tam za domem. Kde přesně? Kdekoliv. K večeři máme čínu.
23.10.	nakupujeme chleba a míříme dál. Do velkoměsta Jining to máme podle GPS asi 60km. Jenže... JENŽE! Po necelých 13km nás předjíždí policejní džíp. Vyskakují čtyři poldové a jeden civil. Civil mluví anglicky. Berou nám pasy, porušili jsme čínské zákony, jsme v zakázané zóně a musíme zpět do Houči (nocovali jsme tam, aniž bychom tušili, že jsme tam stihli dojet), kde s námi proběhne šetření. Omlouváme se nyní všem, kteří čtou výhradně tyto naše stránky, ale celý proces popíšeme až v časopise Cykloturistika, protože nejsme schopni vše popsat stručně. Je toho tolik, co se člověku honí hlavou. Nelze ani napsat jen stručné body, protože opravdu nemohou vystihnout celou atmosféru našeho zatčení. Počkejte si proto, prosím, na podrobnou reportáž (vyjde koncem prosince, sledujte vzkazy na tomto webu).
24.10.	po třiceti hodinách jsme konečně VOLNÍ! Policisté nás nakládají do autobusu a my jedeme do Jiningu. Vystupujeme, máme v plánu najít ihned internet či telefon a sdělit do Českého rozhlasu a na ambasádu, že jsme volní, přenocujeme v hotelu a ráno pojedeme na kole původní trasou, jsme rozhodnutí riskovat opětné zatčení, kontinenty nechceme projet busem, jenže... JENŽE! Vystupujeme z autobusu, hned je u nás naháněčka do nějaké ubytovny, dáváme najevo, že s ní půjdeme, ale ouha! Je tu také polda – říká a ukazuje zcela jasně na jednu stranu směr ”Hotel” a na druhou stranu ”Bus Beijing”. Takže zas tak volní nejsme. Je nám těžko, vše se v nás najednou láme. Strčte si tu svoji Čínu do prdele a nezapomeňte pozvat na Olympiádu sportovce a fanoušky celého světa! Domlouváme se s autobusákem, platíme v dolarech, nakládáme kola a v 19:00 odjíždíme do Pekingu lůžkovým busem. Joj, co čekat v zemi, která si na padesátibankovce zobrazí dalajlámův palác Potala v tibetské Lhase!
25.10.	v pět ráno jsme na autobusáku na severozápadě města. Venku je teplo, tedy tepleji, takže po třech týdnech neoblékáme kulichy a dlouhé rukavice. Přiděláváme brašny, snídáme v kiosku a po zjištění přesné polohy vyrážíme směr česká ambasáda. Všude mraky cyklistů, trojkoláků, motokol. Pelotony se valí všemi směry, většinou jasně oddělenými stezkami od aut. Před mauzoleem velikého Maa zastavujeme, chceme si ho vyfotit i s pelotonem projíždějících cyklistů. Michal dofotil film a chce ho vyměnit, jenže je u nás najednou polda a vyhání nás pryč. Nesmí se tu vůbec zastavit, fotit se může, ale z chodníku. To už jsme fakt nasraný! Jedeme teda dál. Konečně! České území poznáváme hned, je tu velká vlajka. Jako u každé okolní ambasády i tady hlídá spousta poldů a kolem zdi vede ostnatý drát (to kvůli Severokorejcům, aby nepřelézali a nežádali o azyl). BEIJING či PEKING je nádherné město, je tu spousta památek, které fakt stojí za návštěvu, ale pro pohyb mezi městy je ČÍNA pro cizince - individuální turisty naprosto na hovno. Fakt nevíte, kdy vás zatknou, protože zakázané území je tajné a nikdo se nesmí dovědět, že se tam nesmí. O zakázaných oblastech nepodává informace ani jejich ministerstvo zahraničí! Jedinou šancí je zaplatit si zájezd a nechat se vozit oficiální cestovkou. V zemi, kde je snad největší koncentrace cyklistů, se zkrátka na kole cestovat moc nedá, nemáte-li štěstí. A to jsme my holt neměli. Na naši mapě tak bude téměř šestisetkilometrová čára s obrázkem autobusu.

3.11.	kamarádi nás berou na ryby - tj. do údolí asi 50km od centra města. V malebném údolí je spousta restaurací, u každé sádky a v nich většinou pstruzi. Host nafasuje bambusovou udici, servírka nasadí návnadu a co si kdo uloví, to mu pak upečou. Pozn. pro rybáře: pstruzi se chytají na těsto na háčku, 10 kousků vážilo přes 10 kilo. Na slovenskou ambasádu dorazili naši kamáradi ze Slovenska, kteří jedou po Hedvábné stezce. V Xi'anu se rozdělili: dva přijeli vlakem a jediný Peter Patsch pokračuje dále na kole. Do Pekingu by měl dorazit cca za deset dní. Pak snad pokračují též do Japonska.
4.11.	v Pekingu je fakt krásně. Lamaserie, Zakázané město, parky, chrámy, Velká zeď, hrobky dynastie Ming, ještě je před námi Letní palác a mrtvola Maa v mauzoleu. Vstupní brána do Zakázaného města - Peking Velká Čínská zeď Velká Čínská zeď
8.11.	odjíždíme směr Tianjin.
9.11.	zdar z poslední zastávky v hůlkove zemi. Dnešní etapa měřila 148km, po dlouhatánské době jsme jeli přes sto... jsme tedy v přístavním městě Tanggu. Jsme OK a ráno jedeme do přístavu a lodí do Inch'on u Soulu.
Něco z Číny: Beijing news portál: Asie
11.11.	Korea
11.11.	v jednu hodinu odpoledne připlouváme do vod přístavu Inch´on. Inch´on a Soul jsou vlastně spojená města, jedeme 42 kiláků stále v hustém provozu. Bez větších problémů se nakonec dostáváme do centra Soulu.
12.11.	dostáváme balík, odeslaný expresní poštou 21.10. z Prahy. Zároveň se dozvídáme, že do Ulánbátaru došel balík s přilbama odeslaný 11.9. z Plzně.
21.11.	telefonují z australské ambasády, že se máme zastavit pro pasy. Jdeme tam hned, je to kousek a pasy fakt dostáváme a jsou tam víza s klokanem a emu (alespoň tak jsme toho velkého ptáka identifikovali). Víza jsme dostali za tři dny, museli jsme dodat veškeré informace o nás i o naší cestě, včetně bankovních výpisů, potvrzení z České nadace sporotvní reprezentace, doklad o tom, že pracujeme pro Český rozhlas, mapu s naší trasou, čestné prohlášení s veškerými důležitými údaji o nás, časopis Cykloturistika (ten s evropskou částí Ruska) jako důkaz, že píšeme pro časopis - tak toto všechno jim stačilo. Málem bychom zapomněli, také chtěli 48.000 korejských wonů, tj. asi 45 amerických dolarů, za osobu. Můžeme tedy vyrazit dále, přes korejský poloostrov, pak lodí do Japonska. Před českou ambasádou s Jakubem Shejbalem - naším největším pomocníkem v Koreji
26.11.	sněží, vyrážíme ze Soulu směrem na severovýchod, cesta z města je bez problémů, jedeme stále rovně, velkoměsto Soul plynule přechází v několik dalších měst. Po 70km se objevuje trocha přírody, jedeme kolem široké řeky. Nocujeme u hodných lidí, kterých se ptáme na nějakou ubytovnu, ale oni nás berou k sobě. Mají totiž penzion, který je již uzavřený, skončila sezóna, nechtějí nic platit, ani to kafe ne...
27.11.	stále severovýchodním směrem, kolem dvou přehradních jezer, to druhé Soyangho je největším korejským jezerem vůbec. Projíždíme město Chuncheon, kde je Camp Page - základna americké armády, takže celý den kolem nás létají helikoptéry, máme pocit, že jsou plně vyzbrojené. Jsme vlastně na 38 rovnoběžce, dělící čáře mezi Severní a Jižní Koreou. Ta dělící rovnoběžka je jen jako, hranice prochází z jihozápadu na severovýchod. Cesta na kole touto oblastí je dost namáhavá, stále samé nahoru a dolu. Zpestřením jsou jen kulometná hnízda korejské armády, která jsou někde více ukryta, ale občas se kolem vás mihne zamaskovaný vojín s pancéřovou pěstí sedící v příkopu, jsou tu kontrolní stanoviště vojenské policie, ale nás nikdy nestaví, do toho všeho ty helikoptery...
28.11.	projíždíme národní park Soraksan (nejv. vrchol 1708m), průsmyk je ve výšce 920m, stoupání slušné, sjezd jeste lepší. Sníh je jen v nejvyšších polohách. Okolní hory jsou špičaté, žulové, porostlé borovicemi a listnatými stromy, které jsou již ale opadané.
29.11.	podél Japonského moře - Korejci mu říkají Východni - se přesouvame k jihu, všechny pláže jsou oploceny ostnatým drátem a jsou tu rovněž kulometná stanoviště, také ty helikoptéry stále létají - inu Severní Korea je blízko a diverzanti připlouvají i ponorkami. Čeká nás další národní park Odaesan (nejv. vrch 1539m). Ten má sedlo o 40 metrů výše. Stoupání je také náročnější, navíc prší, mlha, no typicky pošmourný podzim. Sjezd je fantastický - jen musíme dávat pozor, protože déšť namrzá.
30.11.	dnes nejedeme přes žádný národní park, jen na jeden ze silnice koukáme (Sobaeksan - 1440m). Cesta je ale opět super. Kopce, krásná údolí, řeky, potoky, málo aut, políčka s čínským zelím a feferónkami (suroviny pro korejský národní pokrm kimči). Těsně před cílem etapy se nám do cesty staví objířďka, je zpestřena průjezdem obrovským kamenolomem, ale nás více zaujaly tři špičaté skály trčící z řeky.

1.12.	osmý měsíc cesty zahajujeme opět průjezdem jednoho z 20 jihokorejských národních parků. Woraksan (1094m) je také moc hezký, dlouho jedeme podél řeky, jsou tu pěkné skály, ráj pro lezce. Odpoledne si dáváme časovku na 60km, jedeme po ctyřproudové hlavní, aut je tu hodně, ženeme to tedy, co to dá, je to po rovině a nefučí vítr, takže to jde, míjí nás tři policejní auta, to čtvrté stojí u krajnice a policajti měří radarem, nám ukazují, že máme sjet na vedlejší, jenže jsme rozjetí, nebrzdíme, frčíme dál. Určitě nás nedojedou (a nedojeli...určitě nám pomohla korejská vlajka, kterou má Michal na kole).
2.12.	projíždíme mezi dvěma národními parky - na východě je Gayasan (1430m) a na západě Deogyusan (1614m). Zdoláváme několik sedel, ale nejsou tak vysoká, jako v předešlých dnech. Počasí: teploty ráno pod nulou, tak asi kolem 5, přes den se vyšplhají nad plus 5. Nesněží. Modré nebe, sluníčko pěkně "hřeje".
3.12.	projíždíme národním parkem Jirisan. Očekáváme stejný průběh jako u předešlých průjezdů národními parky, tj. nejdříve stoupání do sedla a pak sjezd a park je za námi. Co se ale odehrává tady, to je něco báječného. Stoupáme a stoupáme a stále nevidět konce, nakonec se v dešti dostávamá až k 1100 metrům nad mořem, tam je sedlo. Celé stoupání měřilo zhruba 20km, sklon kolem 10-12 procent podle značek u silnice. Jenže očekávaný sjezd - sníh se změnil na drobné krupky - je docela nebezpečný, hlavně proto, že jsou tu serpentýny o větším poloměru než 180 stupňů, sklon 20 stupňů. Sjezd byl jen 10km dlouhý, dole nás čekala romantická přehradní nádrž s buddhistickým klášterem.
4.12.	ráno vyrážíme z městečka Gurye, neprší, ale je takový tradiční korejský podzimní den - nízké mraky zahalují vrcholky okolních kopců, které stoupají po obou stranách řeky San. Pěkně si to frčíme po proudu až do Handongu, tam se stáčíme z jihovýchodního směru na severovýchodní. Přelézáme přes jeden nevelký kopec, cestou koštujeme jedlé kaštany (ty, co zemědělci nesklidili ze stromů v sadech). Odpoledne přijíždíme do historického města Jinju, je tu pevnost, která hrála významnou roli při japonských invazích (úspěšně se tu Korejci ubránili v roce 1592, o rok později již město padlo). Celý areál bývalé pevnosti, s klašterním komplexem a jinými pavilonky je moc hezky upraven, zapadající slunce... jo abychom se ještě zmínili o jedné důležité věci: dnes bylo ráno 9 stupňů nad nulou a potom dokonce 17 stupňů, takové teplo už dlouho nepamatujeme.
5.12.	z městečka Jinju se přesouváme do Miryangu, cesta je klidná, nic zvláštního se nepřihodilo, jen bylo 18 stupňů, večer přišel Mikuláš a přinesl nám do moirovych ponožek (čistých) sušené banány a oříšky v čokoládě.
6.12.	přes chráněnou oblast parku Gajisan, kde nás na vrcholu dlouhého stoupání čekal tunel, jsme se dostali ke klášteru s buddhistickými novickami, s jednou jsme se skamarádili, uměla docela dobře anglicky a pozvala nás na kafe a pečené kaštany. Najíždíme 1000.korejský kilometr, dáváme si frťana slivovice. Po 38km najíždíme celkový 15000.km od Prahy, dáváme si opět frťana. Večer - již za tmy - proti nám míří dva cyklisté, Emi a Kojí z Japonska se po třech a půl letech kolem světa vracejí domů. Majitel blízké restaurace nás nechal přespat uvnitř. Takže dva čeští cyklisté s dvěma japonskými v čínské restauraci uprostřed korejského poloostrova... Domluvili jsme se, že do Japonska poplujeme společně stejnou lodí.
7.12.	leje a leje a je docela chladno, jsme v historickém městě Gyongju, kolem jsou královské hrobky, buddhistické kláštery a chrámy, stely, různé sošky - vše je momentálně mokré a my také, takže jsme vděčni, že v místním informačním centru je internet zdarma a je tu sucho a teplo.
8.12.	leje a leje...
Něco z Koreje: Seoul news
10.12.	dojíždíme do přístavu v Pusanu. Máme to akorát, loď jede za dvě hodiny, ale musíme projít odbavovací procedurou a ta začíná hodinu před vyplutím. Vše jde jako na drátkách, setkáváme se s japonskými kámoši Kojim a Emi. Nacházíme si plac pro žíněnky vedle sebe u okna v takové společné ložnici pro asi 16-20 lidí. Je tu TV, ale cestující chtějí spát a brzo někdo vyhodí pojistky v celé části lodi, takže je klid a ticho. Loď prvních pět hodin plavby nehoupe, protože stojíme v přístavu, neplujeme. Vyplouváme až v 23:35. Vlny nejsou, ale my mezitím usnuli, takže pohoda. Celkové korejské kilometry: 1238km, celkové 15199km.
11.12.	Japonsko
11.12.	do japonské Hakaty (Fukuoka) připlouváme přes to úvodní zpozdění na čas. Přesně v osm ráno vylézáme z lodi, my dva jako úplně poslední. Pasová kontrola probíhá s úsměvy na obou stranách, celní prohlídka rovněž. No a jsme v další zemi. Po šesti kilometrech přijíždíme ke kámošovi našich kámošů, necháváme v bytečku (takovém maličkém japonském) brašny a po půl roce jedeme do centra města - na kole bez brašen, těch 13 kilo pod náma ani není znát a dost na tom "lítáme". Musíme sehnat mapu Japonska a dát vyvolat filmy.
13.12.	Lucka oslavila svátek - děkujeme všem za gratulace. Tento den jsme si též vyzkoušeli pověstný japonský záchod s vyhřívaným prkýnkem a čtyřmi čudlíky na zdi (sprchování - tři druhy proudu - a jeden druh fénování...). Hádanka pro předvánoční chvíle: kdo ví, co to je "makodonarudo"? Ze soutěže vylučujeme studenty japonštiny a naše příznivce ze Soulu. Odpověď prosím napište do našich vzkazů.
16.12.	tak máme za sebou ostrov Kjúšú, najeli jsme tam 217km, většinou v kopcích, proti Koreji je tu teplo: všude kvetou obrovské keře růžových azalek, zrajou mandarinky a grepy. Nocujeme ve stanu, zima není. Už jsme spali pod palmou, v bambusovém lese, na molu v přístavu Beppu (bez stanu), v lese normálním - ve výšce asi 700m (a tady byla jediná noc, kdy jsme trochu mrzli). Z přístavu Saganoseki jsme se přepravili trajektem do Misaki a po absolvování několika desítek tunelů jsme nyní na severozápadě ostrova Šikoku a hrozně leje, takže malebná cesta přímo po mořském pobřeží nebyla moc malebná. Vpravo vysoké tmavězelené kopce, vlevo světlezelené moře.
17.12.	probouzíme se na písečné pláži asi dvacet metrů od vln, po předešlém deštivém dni jsme ve větru uschli a moc se nám také ulevilo, že jsme si správně tipli, že večer nastupuje odliv, ale stejně jsme usínali s pocitem, co kdyby přišel příliv... Lodí odjíždíme do Hirošimy. Návštěvu tohoto města a hlavně parku a muzea věnovaného událostem z 6.8.1945 bychom rádi doporučili každému, teprve tady si člověk opravdu uvědomí, co to je atomová bomba. Nedaleko Hirošimy je ostrov Miyajima, kde je spousta historických památek - kláštery, hrobky, pagody.
19.-20.12.	z ostrova Honšú se vracíme zpět na ostrov Šikoku, stejnou lodí do stejného přístavu Matsuyama, prohlížíme si tu hrad postavený na kopci uprostřed města. Nyní nás čeká přejezd ostrova Šikoku od západu k východu prakticky v jedné přímce. Cesta je to úžasná, plná krásných míst. Vodopády, soutěsky, hory, moře.
21.12.	o půlnoci začíná pršet a prší celý den. Přejíždíme z Šikoku na Honšú a promočení a vymrzlí přijíždíme večer do Osaky. Protože mámé šíleně mokrý stan i hodně vlhké spacáky a v nepromokavých goretexovych botách rybník (voda tam natekla shora), využíváme prvně na naší cestě služeb youth hostelu, tedy obyčejné mládežnické ubytovně, zde v Japonsku však neobyčejné drahé (7800 jenů), jako ostatně plno jiných věci. Přejeme všem šťastné a veselé Vánoce a každý si za nás, prosím, povinně vezměte o jeden vanilkový rohlíček navíc :-) ! No a o kopci bramborového salátu a smaženém kapříkovi se nám také bude jen zdát, o to více budeme na všechny vzpomínat.
22.12.	prohlížíme si Osaku - hrad je moc krásný, také dva šintoisticke chrámy. Večer míříme do nedalekého města Nara, které bylo kdysi dávno hlavním městem Japonska. Jenže 25km se proměnilo v peklo, hned na východě Osaky nejedeme, nýbrž se doslova drapeme do šíleného kopce, lidi nás navigovali na zkratku, po dálnici, která vede tunelem nemůžeme. Po dvou hodinách chůze - tj. asi čtyřech kilometrech - nacházíme vedle silnice pumpu a pěkné místečko na stan. Osaka vypadá pod námi jako z letadla.
23.12.	probouzíme se - po několika relativně teplých nocích - opět v iglú. Stan má slušný ledový škraloup. Raději ještě usínáme a budí nás až babička Japonka, která si přišla napumpovat čerstvou vodičku ještě za tmy v 6:30. Vstáváme a pokračujeme v chůzi hore. Po hodině jsme na vrcholu, ale sjezdu si moc neužíváme, protože nás zastavuje domorodý zemědělec. Zve nás na kafe. Neodmítáme, jsme ještě trochu zmrzlí - i přes tu namáhavou chůzi. Ke kafi dostáváme ještě buchtu s rozinkami. Jeho paní přidává brokolici a brambory - ani netuší, jakou nám dělá radost. Navíc dostáváme ještě pytel domácích sušenek. Bude bramborový salát i cukroví! Tak takový je japonský Ježíšek. Nara je město doslova nadupané šintoistickymi a buddhistickými chrámy a hrobkami panovníků, nechybí ani několik pagod. Také tu je po celém městě spousta krotkých srnců (s upilovanými parůžky) a srnek. V dobách dávných byli pokládání za posly boha, takže dnes jsou tato milá zvířátka součástí seznamu národních kulturních památek. Večer se rozhodujeme přesunout až do Kjota, původně jsme chtěli přespat někde cestou a dojet do velkoměsta až na Štědrý den, ale ten si nakonec uděláme bez kola. Tak ještě jednou: šťastné a veselé z Japonska.
24.12.	dnešní noc proběhla v teple a suchu jednoho kjotského youth hostelu. Probouzí nás hlášení rozhlasu v 6:40, vyzývající ubytované k dostavení se do jídelny. V sedm hodin je snídaně, prvně v životě nemáme vánočku, ale topinku s marmeládou a vejce na tvrdo. Jinde jez, co ti dají... Balíme se a místo tradiční štědrodenní procházky po Pražském hradě míříme na hrad kjotský Nidžo. Den tedy trávíme prohlídkou Kjota, až do roku 1868 hlavní město Japonska. K večeru běháme po obchodech a sháníme smaženou rybu, ale všude samé mořské potvůrky nebo suši. Nakonec kupujeme obalovaná kuřecí stehna a abychom měli i tu rybu tak také pár kousků suši. Při zapálené svíčce vzpomínáme na domov.
25.12.	přesouváme se do 40km vzdáleného města Morijama u jezera Biwa (největší japonské), večer prší a je silný vítr (do zad). Jsme v japonské rodině, kde mají i vánoční stromeček, ačkoliv jsou buddhisté a Vánoce neslaví (vliv bombastických christmasovských akcí ve všech obchodech). Dnešní den byl také takový ježíškovský, telefonicky a pomoci bankovní karty jsme si koupili letenky do Austrálie (odlet 15.1. z Tokia).
26.12.	první ranní informace od paní domácí je povzbudivá: "No rain!", následuje další informace: "Snow!" Skutečně venku je bílo, ale než se nasnídáme, sníh roztál, svítí sluníčko. Odpoledne najíždíme tisící japonský kilometr, slavíme douškem slivovice (no jo, pořád z té samé lahvičky, asi je bezedná...).
27.12.	padá sníh, takže jízda kolem jezera Biwa (největšího v Japonsku) je taková zmrzlá, jen co jsme ale odjeli od jezera více na východ po sněhu ani památky, jakoby tu ani nepadal. Nocujeme v městečku Inujama s krásným hradem nad řekou, které se říká japonský Rýn.
28.12.	dopoledne přijíždíme k řece Kiso a pokračujeme proti jejímu proudu krásným údolím. Přímo kolem nás jsou kopce nezasněžené, ale vidíme i vrcholy celé pod sněhem. Japonské Alpy tu dosahují třítisícových výšek. Silnice je ale naštěstí bez sněhu.
29.12.	stále jedeme proti proudu Kiso - celkem to trvá 120km. Občas poletuje sníh. Oběd: v malinkém obchůdku s potravinami nalézáme prvně v Japonsku smaženou rybu, není to sice kapr, ani již není Štědrý večer...
30.12.	krásným údolím (po proudu) řeky Saj přijíždíme do "zlatého" Nagana. Ráno bylo -5, ale pak vylezlo sluníčko a oteplilo se na plus pět, nesněžilo, ani kolem Nagana není sníh. Do nového roku 2003 přejeme všem jen to nejlepší!!! A děkujeme za vaše vzkazy a přání, moc nás povzbuzují.
31.12.	po ránu objíždíme kolem dokola opuštěnou hokejovou halu zvanou Velký klobouk, kde se toho odehrálo pro náš sport tolik radostného. Pak ale již vyrážíme směr jihovýchod. Odpoledne přijíždíme do městečka Komoro, které se stane cílovým městem roku 2002. Na tachometru máme 16439km. Cykloturistický silvestr vypadá asi takto - dáte si večeři, trochu slavnostnější, jdete si normálně lehnout (zítra je taky etapa) a budík vás vzbudí ve 23:50. Uvědomíte si, že máte nesnězenou rybu, tak ji do sebe rychle naházíte, právě včas - je půlnoc. Připijete si slivovicí a jdete zase spát. Venku je ticho, žádné petardy, rachejtle, nic. Všude klid, venku nikdo.
Něco z Japonska: The Japan Times Tokyo Q Planet Tokyo Old Tokyo Tokyo
	následující události